Tichá euforie. Tereza Strnad

U Terezy Strnad začíná malba ještě před plátnem. V jejích modrých očích je soustředění člověka, který svět nevnímá jako soubor věcí, ale jako vztah teplot, barev a světla. Když jsme poprvé vstoupily do jejího ateliéru, nečekala nás okázalá prezentace ani dlouhý výklad. Stačilo stát před obrazy a dívat se. Některé práce měly sílu zpomalit dech ne tím, že by nabízely laciný klid, ale tím, že zaměstnaly oko natolik přesně, až přestalo hledat další podnět. Během třiceti minut jsem měla naprostou jistotu, že spolupráce s Terezou není otázkou „zda“, ale „jak“.

Škola barvy, nikoli školní rukopis

Tereza Strnad se narodila v Praze v roce 1978 a v letech 1999–2006 studovala v malířském ateliéru Jiřího Sopka na Akademii výtvarných umění. Tato škola je v její práci čitelná především jako odvaha svěřit obrazu barvu coby nosnou konstrukci, nikoli jako převzatý rukopis. Tereza nestaví nejprve slovní výklad a teprve podle něj obraz. Důvěřuje tomu, že obraz má vlastní jazyk, a slovo používá střídmě, aby jej nepřipravilo o intimitu a tajemství.

Její dráha navíc nevznikla v tempu, které by diktoval trh. Po delší pauze se k malování vrátila v roce 2017 a v létě 2018 si pronajala ateliér. Právě tento zralý druhý začátek je na současných obrazech cítit: není v nich studentská potřeba dokazovat dovednost, ale vědomí, co lze vynechat. V posledních letech její výstavní kontinuita zesílila – od opakované účasti na Art Prague přes samostatnou výstavu Home Sweet Home v Galerii Fakulty stavební ČVUT až po prezentaci v Rijece a společnou výstavu Barva času, věnovanou Jiřímu Sopkovi a jeho studentům.

Stín, který není černý

Nejpřesvědčivější je její práce s barvou ve chvíli, kdy přestaneme barvy pojmenovávat. Stín u Terezy není mrtvé místo ani mechanicky přidaná šedá. Bývá fialový, petrolejový, temně zelený nebo modrý jako pohmožděnina; právě díky němu se teplá oranžová, korálová a okrová náhle rozsvítí. Ani bílá nebývá pouze bílá. Rameno, šaty, květ nebo labutí peří se skládají z chladných modří, lila, šedozelených tónů a krátkých teplých dotyků. Světlo zde neleží na povrchu předmětu – vzniká mezi sousedními barevnými teplotami.

Štětec zůstává viditelný a tah si zachovává svou fyzickou stopu. Některé hrany jsou přesné, jiné se rozpouštějí; tváře často nejsou psychologickým portrétem, ale barevnou maskou, která nechává divákovi prostor. Tereza umí figuru zjednodušit, aniž by ji zbavila přítomnosti. To je vzácná disciplína: obraz nevypadá nedokončeně, ale otevřeně. Každý další detail by mohl být vysvětlením navíc – a tedy ztrátou.

Léto bez pohlednice

Pláže, bazény, ovoce, květiny, zahrady, ženy se sklenicí a těla odpočívající na lehátkách mohou na první pohled působit jako katalog radosti. Jenže Tereza nemaluje dovolenou jako reklamu. Její postavy se často odvracejí, spí, čekají, sklánějí hlavu nebo zůstávají uzavřené ve vlastním tichu. Moře není kulisa, ale pásmo hutných modří, tyrkysů, zelení a téměř černých horizontál. Slunečník vrhá větší emocionální váhu než obličej a letní světlo v sobě nese vědomí, že den skončí.

Právě zde se krása potkává s pomíjivostí. Kurátorský text Michaely Brejcha přesně pojmenovává okamžiky největší plnosti těsně před změnou: hostina zanechá zbytky, květiny uvadnou, tělo zestárne a místo plné života ztemní. Tereza však nemoralizuje. V jejím hédonismu je jemný stín následku, v nostalgii humor a v líbivosti drobná trhlina. Díky ní se z obrazu nestane ilustrace příjemného života, ale záznam toho, jak křehké je vůbec něco příjemného prožít.

Obraz jako emocionální architektura

V interiéru se tato malba chová jinak než dekorativní obraz, který pouze vyplní prázdnou stěnu. Tereza mění emocionální klima místnosti. Ve studeném denním světle se otevírají modré a zelené podmalby, večer vystoupí okry, korály a tělesné tóny. Vedle dřeva, kamene, lnu nebo mosazi se obrazy nepřetahují o efekt, protože jejich luxus nespočívá v povrchu, ale v malířské inteligenci.

Jejich syrovost si žádá zdrženlivost. Těžký dekorativní rám by mohl část energie domestikovat; nejlépe jim sluší volnost, případně subtilní stínová lišta. Obraz by se neměl vybírat podle barvy pohovky. Naopak, dobré dílo má v prostoru vytvořit napětí, které nebylo předem naplánované, a postupně se stát jeho nejpřirozenější součástí. Nejde o poslední doplněk interiéru, ale o jeho emocionální architekturu.

„Moc do umění neinvestuji, ale tady jsem viděla úplně konkrétní cíl: obraz, který bych si chtěla koupit z další výplaty.“ — Aline Eremeeff po první návštěvě ateliéru

Proč je zajímavá právě teď

U umění platí, že nejlepší okamžik ke koupi často přichází dříve, než se na kvalitě shodne trh. U Terezy Strnad vidím několik podstatných signálů současně: pevné akademické zázemí, rozpoznatelný rukopis, tematickou kontinuitu, rostoucí výstavní přítomnost a stále dosažitelný primární trh. Její práce už není příslibem bez minulosti, ale zároveň ještě není zatížena cenou hotového konsenzu.

Veřejně dohledatelný sekundární trh se teprve formuje a dostupných dat je příliš málo na seriózní cenovou prognózu. To je potřeba říci otevřeně: nejde o krátkodobou spekulaci ani o slib automatického výnosu. Právě proto ji doporučuji jako dlouhodobou sběratelskou akvizici – dílo, které má člověk chtít vlastnit i v případě, že by několik let nepřišel žádný aukční rekord. Investiční potenciál je zde přidanou možností; primární hodnotou zůstává kvalita malby a schopnost obrazu obstát každý den před očima.

Co bych vybírala do sbírky

Pro první akvizici bych hledala práci z letních, přímořských nebo bazénových cyklů, protože právě v nich se nejpřesvědčivěji setkává Terezin barevný stín, figura a schopnost zachytit čas. Střední a velké formáty dovolují jejímu rukopisu plně dýchat; malé obrazy jsou naopak koncentrovanější, intimní a mohou být výborným vstupem do tvorby. Vybírala bych nejprve nejsilnější obraz, nikoli obraz, který nejlépe souhlasí s aktuální paletou bytu. Skutečně dobrá akvizice má interiér nepatrně vychýlit a potom jej dlouhodobě držet pohromadě.

Ke každému dílu je vhodné uchovat fakturu, přesné údaje o technice, dataci a rozměrech, kvalitní fotografii, výstavní historii a certifikát pravosti. Tereza certifikát k obrazům přikládá a umožňuje také osobní návštěvu pražského ateliéru. Ta je podle mě zásadní: fotografie přenese motiv, ale nepřenese energii barev, měřítko tahu ani to, jak obraz reaguje na vzdálenost. Teprve před originálem člověk pozná, zda jej obraz pouze zaujal, nebo zda už si jej vnitřně přivlastnil.

Tichá euforie

Některé obrazy udělají dojem a jiné se v člověku usadí. Tereza Strnad dokáže obojí. Její malba je tichá euforie – tak soukromá a přitom tak vaše, že si ji chcete nechat jen pro sebe a současně ji ukázat každému, kdo vstoupí. Připomíná první zamilovanost: ještě ji neumíte přesně vysvětlit, ale bezpečně víte, že se ve vašem vnitřním světě něco posunulo. A právě v tom poznávám umění, které má smysl sbírat. Po zavěšení není místnost jen krásnější; je osobnější, hlubší a skutečně vaše.

KONTAKT

Tereza Strnad | pražský ateliér po předchozí domluvě | terezastrnad.com | Instagram @strnadtereza