Estetický kód Aline Eremeeff

Vytříbené oko není schopnost vybrat nejkrásnější věc v místnosti. Je to cit pro vztahy mezi světlem, materiálem, proporcí a člověkem — a také disciplína poznat, kdy má designér vstoupit do prostoru se zřetelným názorem a kdy naopak ustoupit do stínu. Právě v tomto napětí mezi autorstvím a pokorou se rodí interiéry Aliny Eremeeff.

Na Aline Eremeeff je pozoruhodné, že je v projektu přítomná velmi intenzivně, ale výsledný interiér nepotřebuje proměnit ve vlastní autoportrét. Nejdřív pozoruje, jak člověk žije, co sbírá, co ho uklidňuje, kam se dívá, když ráno vstane, kolik barvy jeho každodennost snese a které předměty si s sebou nese nikoli proto, že jsou právě módní, ale protože k němu patří. Pak teprve začne skládat prostor tak, aby její rukopis nebyl hlasitější než jeho majitel.

„Snažím se být ve stínu, naslouchat svému klientovi a trochu nakouknout do jeho hodnot. Interiér podle mě nemá na první pohled vyprávět o designérovi, ale o člověku, kterému patří. Stalo se mi například, že jsme pro děti jednoho z klientů začali vytvářet jejich vlastní uměleckou sbírku. Nikdy se proto nebráním tomu, když se naše práce přirozeně rozšíří mnohem dál než k výběru nábytku a materiálů,“ říká Aline Eremeeff.

Pokora ovšem neznamená názorovou neurčitost. Aline dokáže velmi rychle poznat, co do prostoru patří, a stejně jednoznačně odmítnout to, co je krásné samo o sobě, ale narušilo by celek. Karina Svoboda právě tuto kombinaci důvěry a jasného názoru považuje za jednu z nejcennějších vlastností jejich spolupráce.

„Ani jsem nedělala výběrové řízení. Po jediné schůzce jsem věděla, že svoje profesní děťátko svěřuji do velmi loajálních rukou. A stejně důležité pro mě bylo, že Aline nebude všechno automaticky schvalovat. Na několik mých návrhů mi řekla prostě: Ne. Přesně o takovou kritiku bez desetiminutového vysvětlování jsem ji prosila. Šetří mi to energii a čas a její úsudek respektuji,“ říká Karina Svoboda, zakladatelka Vertex Group developmentu.

Bílá, která není jen bílá

Ve vzorovém bytě Rezidence Vinorum 1905 se tato jistota ukázala už u zdánlivě elementární otázky: bílé. Aline prakticky okamžitě věděla, že stěny historického vinohradského domu nemohou dostat náhodnou developerskou bílou. Pro výmalbu byl zvolen RAL 9016, měkčí a lehce teplý odstín, který nepůsobí sterilně a dobře přijímá proměny přirozeného světla. Proti němu stojí repasovaná historická špaletová okna v RAL 1013, jemně slonovinovém tónu, který přirozeně patří k architektuře domu z roku 1905.

„Fascinovalo mě, jak přesně Aline tyto vztahy viděla. Poznala odstín našich historických oken RAL 1013 a zároveň věděla, proč vedle nich potřebujeme právě RAL 9016. Neřešila jednu barvu izolovaně; už v tu chvíli ji viděla společně s podlahou, cirkadiánním světlem, nábytkem a uměním,“ doplňuje Karina Svoboda.

Stejnou trpělivost vyžadovala podlaha. Odstín Chevron Grey Oak se hledal dlouho právě proto, že neměl být hvězdou interiéru. Jeho role je obtížnější: vytvořit klidný a nadčasový základ, který unese nábytek rozdílných období i charakterů. Šedě tónovaný dub dokáže stát pod současnou měkkou sedačkou stejně přirozeně jako pod vintage solitérem, objektem z poloviny minulého století, výraznou lampou nebo moderním uměním. Podlaha tedy nepředepisuje jeden styl, ale nechává budoucímu majiteli svobodu interiér vrstvit a v čase proměňovat.

To je jeden z rozdílů mezi dekorováním místnosti pro fotografii a navrhováním domova. Fotografie zachytí okamžik; dobrý základ musí přežít život.

Světlo jako součást životního rytmu

Aline prostor nečte pouze v centimetrech a materiálech. Zajímá ji, odkud přichází přirozené světlo, kdy se v místnosti objevuje a jak se její energie během dne mění. U západně orientovaného vzorového bytu proto světelný koncept nespočívá jen ve výběru svítidel. Ráno, kdy přirozeného světla není tolik, může umělé osvětlení pracovat s aktivnější teplotou přibližně 3500 až 4500 K, během dne se zklidnit a večer postupně přejít k teplým 2700 K.

Termíny jako circadian lighting, wellbeing nebo biohacking dnes znějí téměř povinně, ale jejich skutečný význam je překvapivě prostý: byt by měl ráno pomoci člověku probudit se a večer mu naopak dovolit zpomalit. Můžeme investovat do matrací, spánkových aplikací a wellness rutin, ale pokud sedíme před spaním několik hodin pod světlem, které organismu stále oznamuje poledne, něco v konceptu lifestyle balance chybí. Dobře navržený interiér podobné věci nekomentuje; prostě je tiše řeší.

Azul cielo: odvaha, která nekřičí

Klidný základ ale potřebuje okamžik, který interiéru dodá osobnost. Jedním z takových rozhodnutí byl kámen Azul Cielo od KNF Marble. Jeho světlá nebeská modř patří k materiálům, které se snadno mohou změnit v samoúčelnou atrakci, pokud se s nimi pracuje bez míry. Aline v něm naopak viděla přesně kontrolovaný akcent a začala kolem něj stavět vztahy s bledě modrými, neutrálními a přírodními odstíny.

„Byla jsem přesvědčená, že taková bledě modrá může fungovat snad jen v showroomu CELINE v Miami. Aline ji přenesla na kuchyňskou linku Gorenje do našeho vzorového bytu a najednou bylo jasné, že může fungovat i ve vinohradském domě z roku 1905,“ říká Karina Svoboda. Důležitější než samotný kámen je způsob, jakým s ním Aline pracuje: nemá potřebu materiál mechanicky zopakovat na několika místech jen proto, aby interiér působil formálně sjednoceně. Raději k němu hledá další povrchy, barvy a struktury, které s ním vedou rozhovor.

Výsledek je méně předvídatelný, ale živější. A právě tady je patrná odvaha, která u Aline není synonymem pro efektnost, nýbrž pro schopnost vytvořit napětí a přitom nepřekročit hranici vkusu.

Domov nemusí být showroom

Aline nemá nic proti monochromnímu interiéru. Problém podle ní nastává až ve chvíli, kdy se neutralita stane náhradou za osobnost.

„Přeji si, aby se lidé do svého interiéru těšili a aby ho opravdu prožívali. I když mají rádi monochromní barvy, mohou ho velmi vkusně narušit třeba asymetricky umístěným uměleckým dílem, sklem, zvláštním materiálem nebo předmětem, ke kterému mají vztah. Domov nemusí být showroom. Nebojte se barev, materiálů, umění ani jednoho zvláštního kusu, který vás prostě baví. Má vám dělat radost každý den,“ říká Alina Eremeeff.

S objekty ostatně pracuje někdy záměrně svévolně. Baví ji používat některé věci jinak, než k čemu byly původně navrženy; užitkový předmět se může stát malou 3D plastikou, fragment materiálu dekorativním objektem a věc vytržená ze svého obvyklého kontextu posledním gestem celé kompozice. Právě na tuto fázi se těšila i ve vzorovém bytě Vinorum 1905: na last touch, kdy už RAL 9016 potkal RAL 1013, Chevron Grey Dub drží prostor pohromadě, Azul Cielo mu dodal nečekanou energii a světlo během dne mění jejich odstíny. Teprve potom přichází několik posledních věcí, které už nemusí nic praktického řešit. Mají dát prostoru život.

Estetický kód klienta

Spolupráce Aline Eremeeff a Kariny Svoboda fungovala i proto, že mezi nimi nevznikl vztah, ve kterém by jedna diktovala a druhá schvalovala. Vznikl společný vizuální jazyk. Inspirace, Pinterest nástěnky, umění, materiály a drobné preference se postupně proměnily v něco, co Aline sama popisuje jako nakouknutí do hodnot klienta. Designér zde nepřepisuje osobnost objednavatele vlastním rukopisem; nejprve ji musí pochopit, vytřídit, kultivovat a teprve potom posunout o kus dál.

Možná právě v tom spočívá skutečný význam vytříbeného oka. Není to jen množství viděných interiérů, znalost značek nebo schopnost rozpoznat správný odstín RAL. Je to kombinace zkušenosti a empatie, která dovoluje designérovi rozeznat, kdy má klienta vést, kdy ho má zastavit a kdy má úplně ustoupit. Aline se v prostoru svého klienta snaží rozpustit natolik, aby jeho energie zůstala hlavní. Zůstává ve stínu, ale nikoli bez tváře; její názor je přítomný ve světle, v odstínu stěny, v asymetrii obrazu, v nečekaném objektu i v rozhodnutí něco vůbec nepoužít.

Místo, které začne žít

Aline přítelkyně K. ji kdysi pozorovala v úplně jiném prostředí: při péči o historický zámek ve Škvorci ( který měla možnost rekonstruovat) při přípravě svateb, eventů a výzdoby, kdy se prázdné historické kulisy znovu a znovu měnily v živé místo. Napsala jí několik řádků, které jsou osobnější než běžný profesní profil. Možná je v časopise nakonec použijeme, možná zůstanou jen poznámkou na okraji; byla by však škoda je v této fázi vynechat, protože zachycují něco, co portfolio neumí.

Pro aline, od k.

Objeví se, jako by celý obraz čekal právě na ni. Zářivě oranžové letní šaty z Barcelony vzplanou mezi jabloněmi jako sluneční paprsek, který náhodou zabloudil do sadu. Kráčí pomalu a sebejistě, dlouhými pažemi kreslí do vzduchu, jako by dirigovala samotný prostor, a zdá se, že se prostor s každým jejím krokem poslušně přeskupuje.

Muži se začnou pohybovat po její oběžné dráze nikoli proto, že by jim něco přikazovala, ale protože v její blízkosti to působí jako ten nejpřirozenější řád věcí. Jabloně se líně pohupují, vítr jí probírá vlasy a pohrává si s lehkou látkou šatů. Ještě před chvílí tu byl jen prázdný jabloňový sad; teď je tu slavnost.

Má vzácný dar vstoupit do obyčejného místa a probudit ho k životu. Z prázdna vzniká živý prostor, z náhody řád a ze sadu příběh. Staví, zdobí a shromažďuje kolem sebe lidi stejně lehce, jako vítr skládá látku jejích šatů do záhybů.

Mluví vážně, téměř přísně, a v takových chvílích se zdá, že úsměv k ní snad ani nepatří. Stačí však, aby se někdo trefil přesně do černého, a náhle se nakažlivě rozesměje — nahlas, svobodně, se zakloněnou hlavou, tak upřímně, že se celý její předchozí přísný obraz v jediném okamžiku rozsype.

A tehdy člověk pochopí: kamkoli přijde, tvoří.

Možná právě tato poslední věta popisuje Aline Eremeeff nejpřesněji. Její estetický kód není monochrom ani barva, historismus ani současný minimalismus, drahý kámen ani vintage objekt. Je to způsob práce, který začíná velmi pozorným čtením člověka a končí okamžikem, kdy designér dokáže ustoupit. Být ve stínu, ale se zřetelným názorem; vytvořit dostatečně silný interiér, aby měl charakter, a zároveň dostatečně pokorný, aby v něm mohl naplno žít někdo jiný.

Instagram Design Buro

https://designburo.cz/