AWE. O věcech, ke kterým má smysl se vracet

Existuje zvláštní psychický stav, pro který čeština nemá úplně přesný ekvivalent. Angličtina ano: awe. Není to jen obdiv. Není to ani strach nebo respekt. Je to okamžik, kdy člověk narazí na něco tak velkého, silného, krásného nebo přesahujícího, že se jeho vlastní „já“ na chvíli zmenší a svět kolem něj se naopak zvětší.

Psycholog Dacher Keltner z University of California, Berkeley, se tomuto fenoménu věnuje desítky let. Výzkum publikovaný v roce 2023 v Scientific Reports sledoval každodenní prožitky awe během 22 dnů u dvou skupin dospělých. Čím více awe lidé v běžném dni prožívali, tím méně subjektivního stresu a tělesných obtíží uváděli a tím vyšší byl jejich pocit životní pohody. Nešlo o Himaláje ani o spektakulární výkony. Awe se může objevit v přírodě, hudbě, setkání, světle, prostoru nebo v tichu. A právě jeho každodennost je na něm možná nejzajímavější.

Výzkum pracuje také s efektem „small self“ — nikoli ve smyslu bezvýznamnosti, ale správného měřítka. Člověk na chvíli přestane být absolutním středem vlastního příběhu. A paradoxně právě tehdy se může cítit velmi přesně usazený sám v sobě.

Ten pocit znám ze starých domů

Na adrese Řipská 1322/13 na Královských Vinohradech dnes společnost Vertex Group a.s. citlivě rekonstruuje dům z roku 1905. Nechceme z něj udělat sterilní novostavbu schovanou za historickou fasádou. Naopak. Snažíme se číst to, co už v domě je, respektovat jeho vrstvy a navázat na ně současným komfortem, aniž bychom setřeli charakter, který vznikal víc než sto let.

Tvoříme zde neopakovatelné dispozice, sbírku umění a designu a promyšlené společné i soukromé prostory ve spolupráci s pečlivě vybranými umělci, designéry, architekty, řemeslníky a lidmi, kteří svou práci dělají se srdcem. Nad tím vším stojí silný interní tým Vertex Group, který drží pohromadě techniku, povolování, finance, development, design i každodenní realitu stavby.

Právě v historických domech se awe dostavuje velmi nenápadně. Otevřete dveře. Vysoké stropy, staré kování, původní konstrukce, světlo v hale, vrstvy štuku, kamenné stupně, dveře, po kterých někdo sahal před sto lety. S manželem často vnímáme, že v takových domech člověk automaticky ztiší hlas. Ne proto, že by mu to někdo přikázal, ale z jakéhosi přirozeného respektu.

Velmi rychle pochopíte, že ten dům není o vás. Vy jste jen další vrstva jeho historie. A s tím přichází zvláštní klid, ale současně i velká odpovědnost. Nechcete zklamat dům, který přežil několik generací, změny režimů, válku, necitlivé opravy i desetiletí každodenního provozu.

Možná právě proto nejde kvalitní rekonstrukce historického domu dělat čistě excelovou tabulkou. Excel vám spočítá náklady, výnos, metr čtvereční a harmonogram. Neřekne vám ale, kdy je lepší původní prvek zachránit než nahradit, proč má smysl repasovat něco, co by šlo levněji vyhodit, nebo proč někdy stojí za to investovat čas i peníze do detailu, který většina lidí vědomě ani nezaznamená.

A přesto právě tyto detaily rozhodují o tom, zda prostor působí pravdivě.

Awe v materiálu

V Řipské pracujeme s historickou dlažbou, původními proporcemi, uměleckořemeslnými prvky, dřevem, kovem, sklem a štukem. Dva nezávislé odborné průzkumy jsme zadali záměrně, abychom nepodcenili jediný důležitý detail domu. Jeden čte historii, archiv a architekturu, druhý jde technicky pod povrch konstrukcí. Teprve jejich spojení dovoluje dělat rozhodnutí s respektem i s odpovědností.

To je pro mě jedna z forem awe: uvědomit si, že před vámi stojí něco, co má delší paměť než vy sami. Něco, co nepřizpůsobujete pouze aktuálnímu trendu, ale předáváte dál.

A právě tady se pro mě propojuje psychologie s developmentem. Kvalitní prostor nemusí člověka ohromit okázalostí. Může ho na chvíli zmenšit tím správným způsobem. Připomenout mu měřítko, čas, řemeslo, kontinuitu a fakt, že není první ani poslední, kdo tím místem projde.

Oceán, tarifa a vítr

Podobný, možná ještě hlubší pocit znám z místa, kde jsme se s manželem znovu propojili a společně propadli oceánu — z větrné Tarify na jihu Španělska, kde jsme začali kitesurfovat. Tam, v Atlantiku, při pětadvaceti uzlech větru, je člověk opravdu jen zrníčko písku. Pokorné, nepatrné, a přitom zvláštním způsobem samo sobě bližší než kdekoliv jinde. Voda, vítr a horizont velmi rychle odstraní všechno nepodstatné. Člověk se přestane přetahovat se světem o kontrolu a začne vnímat rytmus přírody, který je větší než on sám.

Po surfování sedíme v malé kavárně o snad dvaceti metrech čtverečních, obklopené písečnými dunami, piniemi a vůní svobody. A najednou se člověk dokáže radovat z něčeho tak elementárního, jako je kapka pitné vody. Z obyčejného stínu. Z teplého jídla. Z toho, že sedíte vedle člověka, se kterým sdílíte stejný vítr, stejné pády, stejnou únavu a stejnou radost.

Tarifa nás naučila zvláštní druh pokory. Ne pokory, která člověka zmenšuje, ale té, která ho vrací na správné místo. Oceán se kvůli vám nezastaví. Vítr nezmění směr. Příroda vám nic nedluží. A právě tím vám připomene, co je skutečné.

Pak se vrátím na stavbu a ten pocit přijde znovu jako déjà vu. Jen v jiném materiálu.

Místo oceánu máte staré zdivo. Místo větru čas. Místo nekonečného horizontu historii, která začala dávno před vámi a bude pokračovat i po vás.

A možná právě proto jsou chvíle, kdy se cítíme jako malé zrníčko písku, paradoxně chvílemi, kdy jsme sami sobě nejblíž.

Co si z toho odnáší vinorum 1905

Vinorum 1905 nechceme stavět na nostalgii. Nechceme předstírat rok 1905. Chceme zachovat to, co má skutečnou hodnotu, a doplnit to tím nejlepším, co umíme dnes. V umění, designu, technologiích, komfortu i řemesle.

Proto vzniká sbírka děl a objektů, proto spolupracujeme s lidmi, kteří mají vlastní rukopis, proto hledáme řemeslníky, kteří umějí opravovat místo nahrazovat, a proto se někdy nad jediným detailem vede mnohem delší debata, než by ekonomická logika doporučovala.

AWE není obchodní model. Je to ale dobrý korektiv ega.

Připomíná, že silný development nemusí být ten, který se nejvíc podepíše na domě. Někdy je to ten, který přesně ví, kde se podepsat nemá.

Sto let pod nohama

Proč je historická dlažba jedním z nejmenších detailů domu — a zároveň jedním z důvodů, proč mají Vinohrady svou cenu

Na Vinohradech se hodnota domu často pozná ještě dřív, než otevřete dveře bytu. Podle vstupu. Podle kliky, proporcí portálu, štuku, světla na schodišti — a podle podlahy. Historická dlažba je zvláštní disciplína: tvoří ji malé keramické čtverce, ale dohromady definují charakter celého domu. Denně po nich projdou stovky bot, málokdo se na ně vědomě dívá, a přesto velmi rychle poznáme, když byly nahrazeny něčím příliš novým, příliš dokonalým a příliš katalogovým.

Právě proto u domu Řipská 13 nezačíná rekonstrukce výběrem dekoru. Začíná čtením domu.

Než se začne opravovat, musí se zjistit, co vlastně máme

U historických domů je dnes čím dál důležitější objednat si stavebněhistorický průzkum. V praxi se jeho cena podle rozsahu pohybuje okolo 50 000 Kč, ale proti hodnotě informací, které investor získá, jde o mimořádně rozumnou položku. Nejde o administrativní formalitu. Je to mapa, která odděluje původní hodnotné vrstvy od pozdějších zásahů, vysvětluje vývoj dispozic a říká, co má smysl zachránit, co restaurovat a kde je možné dům citlivě doplnit současnou technologií.

U Řipské 13 jsme záměrně nechtěli stát na jediném názoru. Nechali jsme proto dům prověřit dvěma nezávislými průzkumy z různých odborných perspektiv: stavebněhistorickým průzkumem PhDr. Michala Patrného a Ing. Markéty Musilové z roku 2024 a následně stavebně-technickým průzkumem NV Engineering z ledna 2025. Jeden čte archiv, stavební vývoj, architekturu a uměleckořemeslné detaily; druhý otevírá konstrukce, měří, sonduje a ověřuje jejich skutečný technický stav. Právě spojení obou pohledů nám dává jistotu, že nepřehlédneme detail, který je pro dům historicky cenný, ani problém, který může být skrytý pod povrchem.

Historický průzkum ukazuje něco, co je dnes vzácnější než okázalost: autenticitu. Dům se od roku 1905 změnil překvapivě málo a prakticky všechny dochované architektonické a uměleckořemeslné prvky pocházejí z doby jeho vzniku. Proto respektujeme původní členění průčelí, prosklené vstupní dveře s kovaným mřížovím, barevná pískovaná a leptaná skla ve dveřích a na mezipodestách, žulové stupně, kované schodišťové zábradlí s dřevěným а7?madlem, štuky vstupní chodby i podhledů ramen a dochované dveřní výplně. Nejde o dekoraci, kterou chceme napodobit. Jsou to původní vrstvy domu, které mají být repasovány, restaurovány nebo tam, kde už záchrana není technicky možná, nahrazeny materiálově a tvarově věrnou replikou. Autoři průzkumu výslovně konstatují, že bohatě zdobené chodby a schodiště unikly pozdějším modernizacím ve vzácně autentickém stavu.

Detail, který by se dnes už těžko navrhoval

Jedním z nejkrásnějších momentů celého domu je paradoxně něco velmi drobného: okénko pokojíku pro služebnou v 1. patře. Průzkum ho popisuje jako jeden z nejpozoruhodnějších detailů domu — se secesním štukovým rámováním s listovím a úponky, maskaronem s dívčí hlavou a kovanou mříží se slunečnicovým motivem. Dům je přitom na uliční fasádě konzervativně neorenesanční. Uvnitř však roku 1905 už zřetelně vstupuje secese. Právě takové vrstvení stylů dává starému domu hloubku, kterou nelze jednoduše koupit v katalogu.

A pak jsou zde detaily téměř filmové. Na atice je dodnes štuková kartuše s písmenem H — pravděpodobně monogram první stavebnice a majitelky Alžběty Hrabě. Ve sklepě se dochoval zazděný průchod do sousedního domu, zřejmě vytvořený kolem roku 1943 při provizorních úpravách sklepů na protiletecké kryty. A v roce 1927 se tehdejší majitel pokusil dům zvýšit o další patro a částečné podkroví, ale magistrát to zamítl.. Historie domu tak není abstraktní příběh. Je zapsaná přímo ve zdivu.

Podlaha jako otisk roku 1905

Do tohoto kontextu patří historická dlažba. Vstupní chodba Řipské 13 má podle stavebněhistorického průzkumu původní čtyřbarevnou dlažbu z ortogonálně kladených čtvercových dlaždic, vytvářejících schematické čtyřlístky se zdvojeným orámováním podél stěn. Stejná dlažba pokračovala do vstupní haly a části chodby směrem do dvora.

Pro nás je právě tohle výchozí bod. Nevolíme retro dekor podle dojmu. Navazujeme na konkrétní historickou skladbu domu.

Současný kladečský plán proto pracuje s půdorysným formátem 16 × 16 cm, spárou 3 mm a kombinací odstínů RAL 7044, RAL 1013, RAL 3005 a v některých skladbách RAL 9011. Samotná historická dlaždice má tloušťku přibližně 15–17 mm. V 1. NP se pracuje s vroubkovanou i hladkou variantou, ve vyšších podlažích s hladkou dlažbou. Návrh zpracoval tým OFSTONE pod vedením Ing. arch. Jana Smejkala a Ing. arch. Karla Trachty.

Proč 16, 17,5, 19 nebo 20 centimetrů?

Historická dlaždice neměla jeden univerzální formát. Staré podlahy vznikaly v různých výrobnách, s různými lisovacími formami, technologií sušení a výpalu, a rozměr se mohl lišit i po vypálení. Proto se ve starých domech setkáváme s moduly kolem 16 cm, 17 až 17,5 cm nebo kolem 19 cm, zatímco současná produkce často pracuje i s nominálním formátem 20 × 20 cm.

Rozdíl několika milimetrů přitom není kosmetická drobnost. U pravidelného ornamentu může rozhodnout, zda bordura vyjde přesně ke dveřím, zda střed motivu sedí na osu chodby a zda se podlaha čte jako koberec, nebo jako soubor dořezaných kusů. Proto je kladečský plán stejně důležitý jako samotná dlaždice.

Jak se vyrábí podlaha, která má přežít další století

Na historické dlažbě je fascinující především způsob výroby. Vyráběla se jako hutný, vysoce slinutý keramický střep bez glazury. Vzor se do pomocných šablon vysypává vzhůru nohama: jednotlivé části ornamentu vznikají z jemného křemičitého písku probarveného minerály a prvky, například manganem pro červenohnědé tóny, kobaltem pro černou, selenem pro zelenou a chromem pro modrou. Teprve poté se dlaždice lisuje vysokým tlakem a následuje pálení. Probarvená vrstva zasahuje minimálně 4 mm do těla dlaždice, takže motiv není jen povrchovou dekorací a může přežít více než 150 let používání. Podlaha proto nestárne tím, že ztrácí kresbu. Stárne spolu s materiálem.

Právě proto fandíme lidem, kteří tuto technologii drží při životě. V případě historické dlažby nejde jen o výrobce keramiky. Jde o pokračovatele řemesla, které pracuje s rukou, formou, tlakem, minerály a pálením v principu stejně jako před více než sto lety.

A cena? U zakázkové historické dlažby neexistuje jedna univerzální částka za kus. Záleží na formátu, počtu barev, složitosti vzoru, typu bordury, velikosti série a případné výrobě speciální formy. U veřejně dohledatelných zakázek se jednotlivé prvky formátu okolo 16 × 16 cm pohybují řádově od zhruba stovky korun za hladký kus po vyšší stovky korun u složitějších lemovek a rohovek s reliéfní ražbou. U metru čtverečního je pak třeba počítat s desítkami kusů, přesnou přípravou a náročnější pokládkou.

Pro investora je důležité chápat, že neplatí jen za materiál. Platí za obnovu konkrétního detailu domu.

Proč jsou vinohrady drahé

Často se odpovídá jednoduše: lokalita. Parky, kavárny, metro, centrum města, stromy v ulicích. To všechno je pravda, ale jen část odpovědi.

Vinohrady jsou drahé také proto, že je nelze znovu vyrobit.

Nemůžete za pět let vytvořit dům, jehož původní vstupní dveře vznikly roku 1905, jehož balkon nese volutové konzoly, jehož schodiště má žulové stupně a kované zábradlí, jehož okna obsahují pískovaná barevná skla a jehož sklep nese stopu válečné historie. Nemůžete urychlit sto dvacet let přirozeného vrstvení architektury.

Právě zde se cena rekonstrukce mění v hodnotu. Stavebněhistorický průzkum, restaurátorský průzkum, sondy, statika, mykologie, geologie, výroba replik, repase kovu, dřeva, skla a štuku — to vše jsou položky, které u nové stavby často vůbec nevzniknou. U historického domu ale rozhodují o tom, zda po rekonstrukci zůstane vinohradským domem, nebo jen novým interiérem za starou fasádou.

Komu fandíme

Fandíme lidem, kteří dům nejdřív zkoumají a teprve potom navrhují.

Fandíme historikům, kteří stráví hodiny v archivech, aby zjistili, kdo dům postavil a co je původní. Fandíme statikům a diagnostikům, kteří otevřou podlahu tam, kde je to potřeba, místo aby předpokládali. Fandíme restaurátorům, truhlářům, kovářům a výrobcům historické dlažby, kteří umějí napravit poškození bez toho, aby vymazali stopu času.

A ano, fandíme i památkové péči ve chvíli, kdy nás nutí položit si nepohodlnou, ale správnou otázku: opravujeme starý dům, nebo z něj pouze vyrábíme nový dům se starou fasádou?

Pro nás má kvalitní development smysl tehdy, když současný komfort nemusí vzniknout na úkor paměti místa.

Možná proto věnujeme tolik času dlaždici o rozměru šestnáct krát šestnáct centimetrů.

Protože vztah developera k domu se někdy nejlépe pozná právě na věcech, které budoucí majitel nikdy nebude mít napsané v kupní smlouvě. Bude po nich jen každý den chodit.

Poděkování

A na tomto místě chci poděkovat svému milovanému manželovi, partnerovi a lásce za podporu napříč naší společnou vášní zachraňovat staré domy. Za to, že se na ně nedíváme jen jako na investici, ale jako na závazek vůči místu, lidem, kteří v nich žili před námi, i těm, kteří přijdou po nás.

Není to vždy romantická disciplína. Byrokracie nám občas bere vítr z plachet, zdržuje rozhodnutí a žene ceny do hranic, které dokážou být demotivující i pro člověka s velkou dávkou trpělivosti. O to důležitější je mít vedle sebe někoho, kdo připomene, proč to celé děláme. Ne kvůli snadné cestě, ale kvůli výsledku, který má šanci přežít nás oba.

Za to děkuji.

Kdy jste se naposledy cítili „awe“, jako zrníčko písku a paradoxně víc sami sebou než kdy dřív?

Karina Svoboda

Vertex Group Development